Menu

Další informace

pondělí, 18 březen 2019 00:00

SLOHOVÁ PRÁCE - Procházka zimní krajinou

Napsal(a) 

PROCHÁZKA ZIMNÍ KRAJINOU

Svítá. Paprsky studeného slunce dopadají na moji zmrzlou tvář, zahalenou v teplé čepici a šále.

Jdu po zmrzlé cestičce. Na jedné straně les, na druhé louka. Vše je zasněžené jako v pohádce. Slyším rychlý dupot. Podívám se do lesa a vidím, jak z větvičky stromu opadl sníh, který ozářený slunečními paprsky vypadal jako padající třpytky. Byl to zajíc. To on zavadil o větev, zatímco utíkal nejspíš za svou zaječí rodinou. Slunce už je napůl vidět. Cestička končí, a tak stoupnu nohama na sníh, kterým je zasněžená celá louka. Paní Příroda se tentokrát přemohla. V dálce jsem zahlédla krmelec. Třeba se mi poštěstí a uvidím srnce. Šla jsem blíž. Sníh pode mnou křupe a já pokračuji s pocitem, jako bych se propadala. Jsem asi čtyři metry od něj. Kdybych si ho tak mohla pohladit. Krásný hnědý srnec. Postával u krmelce. Vypadal uvolněně. Tak klidně. Myslím, že o mně neví. Ale najednou, když jsem se chtěla přiblížit, se na mě podíval. Neutekl. Jen jsme se dívali hluboce do očí. Nic jiného. V dálce jsem zaslechla ránu a srnec utekl. Musela jsem si dát proti sluníčku ruku před oči, abych vůbec něco viděla. Nebylo tam nic. Možná to přišlo odjinud. Alespoň toho milého tvora nestřelil. Když jsem se vracela zpět na cestu, uviděla jsem ho znovu. Naše oči se opět střetly. Byl zajímavý. Nebál se, i když jsem byla tak blízko. Mohla bych se na něho dívat hodiny. To, jak se na mě díval, bylo jiné než od lidí. Bylo to tak uklidňující. Jakoby mi chtěl něco říct, ale nemohl. Je němý. Jen na mě mrkal a nehybně stál, stejně jako já. Měla jsem pocit, že chce, abych šla k němu blíž. Udělala jsem tedy krok. Jen sklonil hlavu, ale pořád mě pozoroval. Klidně jsem nakračovala k němu. Když jsem byla vedle něho, dala jsem mu ruku před nos, aby věděl, že mu nechci ublížit. Sklonil hlavu k zemi a dovolil mně si ho pohladit. Byl to úžasný pocit. Pocit, že se mě nebojí a má moji důvěru.

V momentu jsem ale uslyšela vytí vlka. Srnec se polekal. Bylo vidět, že ho zalil strach. Utekl. Bylo to všechno tak rychlé. Když jsem znovu uslyšela vytí, věděla jsem, že nejsem vítaná. Srdce mi tlouklo strachem. Raději jsem rychle spěchala domů.

………. tady jsem opět ucítila teplo a bezpečí.

GABRIELA ZEMÁNKOVÁ, 8. TŘÍDA

Číst 86 krát